Dneska se mi dostala do rukou tahle knížka. Je dost známá, ale jestli neznáte: Petra Němcová je světová topmodelka, která byla v Thajsku, když jej zasáhlo tsunami a přišla zde o přítele. Napsala o tom všem knížku. Nikdy jsem ji neměla v úmyslu číst, ale dneska se mi to porařilo během tří hodin :D
Knížka se četla dost dobře, bylo to vyprávění, zajímavý.....Petru Němcovou jsem nikdy neměla ráda. Všude se píše, jak je obdivuhodná, skvělá...a já ji ani po téhle knížce vůbec nemusím. Musela si toho asi prožít hodně. Přišla o svoji lásku, procestovala celý svět....já se cítím děsně blbě, když s ní nedokážu soucítit.Chápe to někdo? Nemůžu si poručit, nemůžu o ní říct, že je skvělá. Vidím ji strašně nerada na jakémkoli obrázku, nerada slyším její hlas.
Věci nejsou jenom černé nebo bílé, jen špatné nebo jen dobré, ale všechno je strašně subjektivní. Tak mě u té knížky napadlo, že je strašně debilní, když vás někdo nezná, ale už má naprosto jasno v tom jací jste a co si zasloužíte. U slavných lidí už je to asi jedno, tam se s tím nějak počítá, ale v normálním životě je to hrozná věc.
