U veselých bublin :-D na Blog.cz

Dneska se mi dostala do rukou tahle knížka. Je dost známá, ale jestli neznáte: Petra Němcová je světová topmodelka, která byla v Thajsku, když jej zasáhlo tsunami a přišla zde o přítele. Napsala o tom všem knížku. Nikdy jsem ji neměla v úmyslu číst, ale dneska se mi to porařilo během tří hodin :D

Knížka se četla dost dobře, bylo to vyprávění, zajímavý.....Petru Němcovou jsem nikdy neměla ráda. Všude se píše, jak je obdivuhodná, skvělá...a já ji ani po téhle knížce vůbec nemusím. Musela si toho asi prožít hodně. Přišla o svoji lásku, procestovala celý svět....já se cítím děsně blbě, když s ní nedokážu soucítit.Chápe to někdo? Nemůžu si poručit, nemůžu o ní říct, že je skvělá. Vidím ji strašně nerada na jakémkoli obrázku, nerada slyším její hlas.

Věci nejsou jenom černé nebo bílé, jen špatné nebo jen dobré, ale všechno je strašně subjektivní. Tak mě u té knížky napadlo, že je strašně debilní, když vás někdo nezná, ale už má naprosto jasno v tom jací jste a co si zasloužíte. U slavných lidí už je to asi jedno, tam se s tím nějak počítá, ale v normálním životě je to hrozná věc.

Strach je jeden z nejhorších pocitů a v tom pravém slova smyslu jej nemá rád asi nikdo. Přesto člověk vymyslel a pořád vymýšlí činnosti, při kterých se musí bát. Věci, kterých se musí bát... Překonávat svůj strach je tak nějak trendem. Horory také lehce spadají do kolonky ,,překonejte svůj strach", ale jak pro koho. Znám i blázny, kteří se v kině nebojí :) Pro mě jsou horory strašně flustrující a stresující věcí. A stejně se na ně koukám. Stejně na ně chodím do kina. Bláhově doufám, že se jednou nebudu bát. Ale zatím to nevypadá nijak nadějně. Strašně se bojím toho, že se při hororu leknu :)

Ale v rámci překonávání strachu jsem si zašla na Sirotčinec. Film nevypadal vůbec špatně, bála jsem se už při ukázkách a bála jsem se i v rámci filmu. Stručně děj: Laura vyrůstala v sirotčinci s ostatními dětmi. Jí se ale naštěstí někdo ujal a ona prožila šťastné dětství. Sirotčinec se mezitím zavřel a Laura se ho už jako dospělá žena rozhodne koupit, nastěhovat se tam a starat se o nemocné děti. Vše vypadá idilicky do té doby, než její adoptovaný syn Simon trpící virem HIV, začne mít imaginární kamarády. Laura mu nechce věřit a spolu s manželem doufají, že jejich syn z těchto dětských her vyroste. Vše začne Laura brát vážně až poté, co se po jedné hádce Simon ztratí. Odhodlaně jej hledá a pomalu zjišťuje, že imaginární kamarádi nebyli imaginární. Sirotčinec totiž skrývá děsivá tajemství. Laura odhodlaně patrá jak po synovi, tak po věcech, které se v sirotčinci po jejím odchodu staly. Zjišťuje hrůzné věci a cítí, že pokud vypátrá minulost sirotčince, najde syna. Nechává se proto intuitivně vést duchy, kteří dům obývají. Pátrá i poté, co ji opustí manžel. Je naprosto vysílená, nervově vyčerpaná...najde syna? Bude naživu? Přežije ona sama?

Opravdu jsem se bála. Film byl natočený opravdu skvěle, bylo na první pohled zřejmé, že nejde o film americké produkce. Měla jsem ze záběrů i umělecký dojem, což se mi u hororu snad ještě nikdy nestalo. Možná proto, že se normálně hraje spíše na strach, než na estetiku záběru. I když má film opravdu dobrou zápletku i umělečnost, pořád je to jen horor. Nevím, jak to vidí ostatní, ale já mám pocit, že témata hororu jsou lehce vyčerpána. Ani Sirotčinec nebyl originál a viděla jsem tu inspiraci horory, které jsem už viděla předtím. Zápletka byla jakousi směsicí toho, což už bylo natočeno.....Doufám ale, že se třeba něco nového konečně najde :)

Herci v Sirotčinci si zaslouží pochvalu, hlavně představitelka Laury- Belén Rueda byla fantastická. Rozhodně jeden z nejpovedenějších hororů, co jsem kdy viděla :)