Seděla jsem v kanceláři, sama, nikde nikdo a paní, co mi dávala práci měla zrovna jednání....Jezdila jsem na židli, přemýšlela....tahle povídka vznikla v práci, proto se jmenuje Pracovní :)
Jiskření po celém těle, vypínám hruď, prohýbám se v zádech. Mám najednou pocit, že padám. Nevěřím ti, ale držíš mě. Něžně ale pevně podpíráš moje slabé tělo. Už se to blíží. Záchvěv bolesti tam dole. Nikdy nebudeš můj a já nikdy nebudu tvoje. Ty moje zábrany padají jako kdyby byly z písku. Odtékají pryč, nechávají mě tu stát, zraněnou, vystrašenou,rozpálenou, jiskřící....jen aby ses mohl dívat...nahou...dotkneš se mně?? Je mi jedno kam padám, je mi jedno kde se ztrácím..Dýchám za ten pocit pádu, za tu osamělost...