8. srpna 2008 v 22:25 | Iňula
|
Dobře, s tím, že se nezabývám(e) láskou, to jsem trošku kecala :) Definitivně jsem totiž vyřešila jednu věc. Zjistila jsem, že láska není směšná :D Popravdě se mi naši málem doteď smějou, když mám někoho ráda, ale já jsem občas snílek a na velkou lásku s přestávkama věřím :D A i lásku u dětí, kterejm je třeba deset, nevnímám jako směšnou, ale jako krásnou. Každýmu je totiž někdo víc nebo míň sympatickej a na věku nezáleží. Navíc aspoň děti získají zkušenosti s opačným pohlavím, tak nevím, proč se tomu smát :) To mě napadlo jen tak na okraj :)
Navíc jsem asi poprvé v životě zažila něco jako ,,velké zlamání" nebo také ,,nenaplněná láska". Nikdy jsem moc netušila jaké to je, když se vám někdo doopravdy líbí, víc než líbí a vy s tím nemůžete dělat nic. Má cenu riskovat? Mě se nechce, nechce, nechce. Je to risk, kterým bych víc ztratila, než získala. Proto radši nic nedělám. Moje mysl, srdce a všechny ty věci, co maj v těle něco společnýho s láskou, se ve mě ale hejbou naprosto hrozně a zastavuju to velkou silou. BUM!! a je to tady a co teď s tím, hmmmmm? Myslela jsem, že ty srdceryvný kecy o tom, jak je vám někdo na blízku a vy se ho chcete dotknout, chcete být s ním, ale on o tom neví, že je to jenom blbost, snůška nesmyslů, ale není. Je to trošku flustrující a neuvěřitelně to bolí. Všechno ve vás pláče. Krvácí. Asi budu EMO, děcka :D :D
Tón hlasu, gesta, mimika mají při rozhovoru velkou váhu. A nejen při rozhovoru, ale při jakékoli osobní komunikaci vůbec. Pravděpodobnost, že budeme věřit víc gestům než tomu, co nám daná osoba říká, je až pětinásobná. Když nám někdo říká, jak nás má rád, tón jeho hlasu i gesta ale budou mluvit jinak, budeme si myslet, že nás prostě rád nemá. I já věřím gestům a postojům víc než dané zprávě. Celkově věřím tomu, že symbolika těla může strašně moc napovědět, vypovídá o tom, co cítíme a je míň kontrolovaná než slova. Proto občas vkládám naděje do toho, když se někdo ke mně chová hezky, něžně, možná láskyplně....nemusí to znamenat lásku jako lásku. Může to být jen náklonnost, silný cit ( takže přátelství), ale člověka to zmate, bohužel :)
A teď lehce drsněji :) Občas mám chuť se na nějaký investice do vztahu vysrat, protože když se chovám jako potvora a seru na vše, tak jsem šťastná. Jakmile ale něco do vztahu přinesu, snažím se, obětuju tomu čas, tak to prostě nemá cenu a je to naprosto na prd. Asi to znamená to, že když se snažím klukovi v jeho snahách vyjít vstříc, chytne pocit, že teď se na to může vysrat a taky to udělá. Ale tohle občas dělá aji já, takže je to vyrovnaný :D Děláte to taky??? ;)
A mohu vám všem hrdě oznámit, že i když prázdniny ještě nejsou u konce, zvolila jsem už svoji historicky první nejkrásnější prázdninovou věc/chvíli/zážitek :D Dělám to poprvé, protože mě to nikdy nenapadlo a navíc nebylo nic tak ňuňo, aby mě to zasáhlo až natolik, že..... to...no :D Tahle extra chvilka není ničím zvláštní. Ale znáte asi ten moment, kdy vás u nějaké prkotiny napadne: ,,páni, tohle bylo skvělý". Nevím, jestli druhý hlavní aktér této story navštěvuje tenhle blog, ale jestli jo, tak ať si to přečte, nemůžu se prostě stydět za to, že mi v tu chvíli bylo dobře :) Měla by to být navíc lichotka :) A navíc ráda píšu mezi řádky a nevím, jestli to půjde poznat :D Ale asi jo :) Takže: odehrálo se to na hlavním nádraží u nás v Brně na takové rádoby lavičce, kousek od odpadkového koše, naproti zdi polepené plakáty, naproti kasina, kousek od železničního mostu, po tmě, v takovém tom brněnském smrádku, kousek od party bezdomovců :) Seděla jsem, sklonila hlavu, položila jsem ji na něčí rameno, vlasy mi spadly lehce dolů a on mě po nich jemně hladil. Potom jsem odjela tramvají domů. Konec, tečka a moje skvělá chvíle je veřejná !!! :) Jupííííí :)

( labutě jsou hezký zvířátka, dokonce monogamní a po smrti partnera si už nehledá dalšího, obdivuhodné :)
pěknej článek:o)a navíc,jesli sem tomu správně rozuměla,si spokojená.což je moc dobře:o)