close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pláč

19. března 2008 v 21:06 | Iňula |  Moje povídky
Třeba jen maličkato lásky žádá, třeba by jen chtěla trochu pozornosti. A nikdo ji neposluchá. Tak začne plakat a její slzy pomalu stékají dolů po kapkách. Smáčí celé okolí, půdu, stromy, trávu, okrasné kytky i plevel. Její slzy stékají po chodnících, po střechách. Padají na tebe i na mě. Všichni lidé jsou mokří, před jejími slzami se brání. Všichni u sebe mají pestrobarevné deštníky a její slzy si k sobě nepouští. Přitom je nad námi. Okolo nás. Je všude, kam se podíváme. Naše Země. A každý se schovává před jejím pláčem, protože trápení a slzy ostatních jdou jen tak okolo nás, aniž by se nás to nějak dotklo.
Každý den si na něj sedáme. Potřebujeme ho o přestávkách ve škole, doma, v noci, pořád. Jen automatická činnost. Ale připadá nám strašně srandovní nespláchnout. Naházet do něj spoustu papíru. I ony potom pláčou. Jejich slzy divoce proudí směrem dolů. Ruší to to úžasné záchodové ticho, které je vždycky, když je ve škole hodina, když doma nikdo není. Jen lhostejně posloucháme ten proud vody a jdeme dál. Aniž by nás to zastavilo. Zase jen ignorujeme cizí slzy.
Tak strašně moc bych si přála, aby si někdo všimnul těch mých. Aby nešel jen tak dál bez mrknutí oka, jak se to normálně dělává. Protože moje slzy jsou sice menší než slzy naší Země, neproteče jimi víc vody, než těmi záchody, ale stejně.... Způsobují ve mně bouře, hurikány, pocity bezmoci a beznaděje. Jsou tou jedinou věcí, kterou dokážu vyjádřit smutek, bolest, zklamání, možná i vztek, ale hlavně stav, který tu normálně není a který nepřišel jen tak. Vyjadřují upřímnost a přímočarost. Nechci, aby je někdo viděl. Nejsem taková jako naše Země, která se hrdě pochlubí tím, jak smutná právě je. Stejně tak nechci jako záchod hlasitě plakat do ticha, aby mě někdo musel poslouchat. A stejně nechci, aby všichni okolo mě jen tak chodili a nikdo mi nenabídl alespoň kapesník, abych si je utřela.
I já jsem taková. Chodím si jen tak po špičkách okolo cizích slz. Nespravuju záchody, sama ignoruju jejich pláč. Neumím pomoct všem. Proto radši občas zavřu oči. Jsem moc hrdá na to, abych utírala slzy těm, kteří je způsobují mě.
Obklopujeme se hromadou věcí, která má dělat život krásnějším. Stejně potom zjišťujeme, že mezi tou hromadou věcí nemáme ani kapesník, ani nikoho, kdo by se o nás postaral, když zrovna přes tu hromadu slaných teček vidíme svět tak rozmazaně. Před slzami ostatních se bráníme zuby nehty, ale ty svoje necháme stékat po proudech, zamokřujeme kapesníky, polštáře, cizí ramena a máme pocit, že teď něco prožíváme, že teď se neskonale trápíme, teď trpíme, proto celý svět s námi musí soucítit. Ta milá paní v obchodě, co zavazí v uličce musí pochopit, že do ní žducháme jen proto, že jsme smutní. Není v tom nic osobního. Jenže nikdo to nechápe. Nikoho nezajímá, jestli zrovna pláčete. Všem je jedno, jak se máte, protože slzy druhých nás nezajímají. Prostě to tak je. A taky proč by někoho měly zajímat cizí slzy? Všechno okolo pláče a nikoho to nezajímá. Tak proč by tohle mělo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 19. března 2008 v 21:07 | Reagovat

Moc pěkný

2 Robbie Robbie | E-mail | Web | 22. března 2008 v 23:16 | Reagovat

Je to pěkně napsaný. Hlavně ten první odstavec. Za ten by se nemusel stydět ani national geographic na titulní straně oglobálním oteplování:-) ale musim říct, že i když to asi zas bude vypadat naivně, nesouhlasím s tím, že by nikoho nezajímaly cizí slzy...

3 Iňula Iňula | Web | 23. března 2008 v 18:45 | Reagovat

víš Robbie, ono to není napsaný obecně, ale konkrétně pro jednoho človíčka, tkž jak se to veme, no :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama